Wednesday, May 20, 2015

Roadtrip Mikulov-Vídeň-Budapešť.

Jako úvodní slova jsem si připravila malé nastínění událostí. Jak už jsem psala v minulém příspěvku nesmrtelná nejsem, aneb jak jsem zjistila, že mám zlomenou kůstku v zápěstí. Jednoduše chirurgie řeší vše a tak jsem odjela do Budapešti se sádrou na pravé ruce a bylo to...dechberoucí. Pojďte se mnou na to.
Jely jsme autem jako vetší skupina, proto ten roatrip (mamka, teta a dvě Američanky). Ve čtvrtek večer jsme vyjely z Brna vstříc novým zážitkům přímo do Mikulova. Vybraly jsme ho jako "mezi zastávku", protože přece jenom ubytování ve Vídni. Bylo to nejlepší rozhodnutí. Po cestě jsme se ztratily (jak jinak) a nasmály se při projíždění malých uliček plných aut. Po tom co jsme se ubytovaly nás čekala večeře a víno. Kdo mě zná tak prostě víno. Měly jsme štěstí, že na nás byly hodní a tak jsme byly pozvány do vinného sklípku s živou hudbou, vínem a uplně úžasnou atmosférou. Bylo to jednoduše víc, než okouzlující a pozorovat po půlnoci celou tu krajinu a ráno se do ní budit, nepopsatelné. A tak jsem ráno po šesté vstala, abych si část prošla a vyfotila. Už tady na začátku byly moje choutky po zážitcích ukojeny. Nedalo se nic dělat a my jsme pokračovaly dál, vstříc očekávání.
Vídeň, aneb naše další zastávka. Bylo velké horko, spíš vedro a mě teklo z pod sádry, ale ani tohle mě neodradilo od pokračování. První zastávka byl Kunst Haus, Hundertwasser. Něco co musíte povinně vidět a zažít. Prohlížela bych si jeho modely donekonečna, něco tak fascinujícího jsem hodně dlouho neviděla, takže jednoznačně must go ve Vídni. Jinak jsem zvládly klasickou turistickou trasu, bohužel v tomhle neshledávám Vídeň pro mě atraktivní, ale měly jsme úžasná, fakt úžasné japonské jídlo a zmrzlinu, ne japonskou. A mohlo se jet dál!
Budapešť, konečně. Když odečteme to zdržení ze začátku kdy naše GPSka neodhadla oblast bylo to docela hladké. Přijeď do velkého města v noci je vždycky to nejkrásnější přivítání, stejně jako u Paříže. S ubytováním nám to trošku drhlo a tak jsem se po návštěvě první hospůdko kavárny spřátelila s nejmilejším majitelem, což mi dodalo sílu dál hledat. Po nějaké době (asi tak 1h a víc) jsme to našly (hellyea), ale tady už to s tím večerem moc neplatí, bylo to docela děsivé avšak po prvním vstupu okouzlující s výhledem na parlament a okolí Dunaje. Hned první noc jsme prozkoumaly celou oblast a naprosto unavené šly spát. Ráno nás přivítalo slunce a okouzlující výhled podruhé. Snídaně v jedné malé kavárně, procházení ulic v druhé části, než jsme bydlely a nákup v Lush (to bylo uplně nepopsatelných 45min). Prohlídka parlamentu, to musíte. Jsem už tady mi dochází slova a to píšu a mluvím moc ráda. Po prohlídce nejlepší falafel v humus baru, doporučuju, po celém městě je jich tak 5, skvělá a levná varianta oběda. Dál jsme prošly půlku města, zašly na víno, pivo, limonády a pokračovaly na Margaretin ostrov a do Barako kavárny na nejlepší kávu v Budapěšti. Rychle domů, protože nás čeká Suzie s jejím pop upem. To byl naprosto skvělý nápad. Maďarské jídlo, u nich doma, povídání o jídle, o nás, o rozdílech a po rozloučení procházka noční Budapeští a další víno. nasávání všech krás, protože to byla poslední noc, druhá a poslední. Ráno jsme se vydaly na trhy do Szimply, ok tak teprve tohle je nepopsatelný zážitek. Cestou navštívily nejúžasnější Mozaik kafé a viděly plno ruin barů a vintage shopů. Zpět k trhům. To je to co musíte vidět, čerstvé, domácí, cenové přístupné v nejkouzelnějím prostoru. To tomhle už zbýval jen návrat.

Jsem vděčná za další zážitek, obrovský a nesmazatelný. Připojte klidně svoje zážitky, nebo svoje dojmy z mých fotek a slov. Kam byste rádi jeli, co byste rádi viděli. Mám zase další energii a tak to třeba přinese blogu další energii. Čeká mě tolik veselých zážitků, to vím už teď.

Friday, May 1, 2015

Nothing to win and nothing left to lose.

Občas jsou tady chvíle kdy máte pocit, že kopnout do krabice je málo (jen tak pro úlevu, znáte to, a přitom si nejlíp minimálně skopnout palec). Pak do té krabice ani nekopnete a přijde něco tak neobyčejného, že chcete aby to nikdy neskončilo, občas se vám chce brečet štěstím. Pocity a emoce jsou úžasné, ale ještě úžasnější je celá ta pomíjivost. K takové myšlence mě dovedl film, který jsem nedávno viděla a o to se ráda podělím. 

Všichni co mě znají ví, že nad vším ráda a občas i s obrovským zapálením nad vším přemýšlím (dokážu to i dost přehnat). Imaginárně jsem se otočila zpátky a dívala se na své dětství a na to co pominulo, co mi z těch chvílí zůstalo až doteď. Posunula jsem se o pár let dál, i když nevylučuju, že když jsme s jednou z mých nejlepších kamarádek chytaly žížaly a housenky, že jsme myslely na to jak jednou budeme sedět ve stejné lavici ve škole a jíst si navzájem svačiny. Přišly další chvíle, které si už pamatuju. Přesně v té době kdy jsme hrály hry v mezipatře paneláku (byla to taková ta hra kdy vám ten druhý z různých potravin vymyslí tu největší pochutinku), to  jsem měla ten pocit, nedokázala jsem si představit, že se to rozpadne, že poznám někoho jiného. Naslibovaly jsme si hory doly, ale ty chvíle a pocity byly pryč, asi tak jako když odfouknete zrnka cukru ze stolu po tom co jste dopekli. Stejně tak nastala další etapa z které mám tolik silných vzpomínek a vtipných zážitků. Nikdy se mi z hlavy nevymaže kuře na mandarinkovém kompotu, spálené popcorny vyhozené z okna a "týnkovské" akce, v té době jsem si připadala vážně nesmrtelně a drsně, daleko víc, než když jsem si o pár let později koupila nelegálně alkohol. Chvíle nesmrtelnosti jsou už taky pryč, držely se mě no, do včerejška, ale o tom později. můj mozek by rád dál pokračoval, hrozně rád generuje všechny zlomové chvíle, ale i nezapomenutelné zážitky. Tím vším jsem chtěla jen naznačit, že i když některé pocity pominou pořád dělejte tak, aby jste si pak na ty chvíle s láskou a slzama smíchu vzpomenuli. 

Jinak se mám skvěle. Před měsícem mi bylo 18, takže už jsem velká holka. Dostala jsem tolik dechberoucích přání, dárků a všeho co jsem ani nečekala. Už se blížím ke konci autoškoly, tak snad brzo budu zase o něco víc nezávislá. Stihla jsem plno různých akcí, plno výletů, nákupů, nicnedělání, šití a učení. V jistých chvílích mi už tuhnul mozek. A poslední veselá neveselost, neodkládejte úrazy a bolest, pak se taky klidně může stát, že vám na chirurgii oznámí, že vaše ruka byla před měsícem asi zlomená. A tak skončil i můj pocit nesmrtelnosti.

Jako poslední část bych chtěla poděkovat všem lidem, které okolo sebe mám, díky, kterým se cítím neobyčejně. A tak jsem tady. Usměvavá, divná, černobílá, barevná, přemýšlející a možná i trochu polámaná.





Sunday, March 29, 2015

Lover of the light.

Dlouho jsem se neozvala z prostých důvodů, času na klidné napsání článku je pořád málo. Před pár týdny jsem začala dělat ridičák, snažím se aby se ze mě ve škole nestal úplná odpad, trávím čas venku, tancuju, vařím trénuju, šermuju, chodím na rozličné akce a občas si odskočím i na táborovou schůzi. To všechno jsou věci, které mám ráda a nebo mě čekají a těším se na ně, každopádně se teď tak trochu ohlédneme pár týdnů zpátky. 
Měli jsme jarní prázdniny a tak nám bylo líto sedět doma na zadku (kdo by taky chtěl?). Proto jsme naplánovali naprosto spontánní trip do Brna, pak jsme snížili nároky a volba padla na Olomouc. Jelikož je to město, které celkem znám tak to byla o něco menší zábava se ztrácením. Po smíchy probrečené jízdě vlakem jsme se úspěšně vymotali z nádraží a pokračovali směr centrum. Prolezli pár antiků a brousili si zuby na první jídla. Výběr padl na Café Sant Angelo kde jsme ochutnali chai a karamelovo ořechový koláč, dokázala bych jich sníst hromady. Po snídaňce jsme pokračovali směrem na náměstí a už už mysleli na oběd. Na ten jsme zaběhli do nepálské restaurace a bohatě se najedli indicko nepálské kuchyně, byl to fakt foodgasm myslela jsem, že z toho jídla umřu, ach. Po tom všem následovala procházka, něco jako volno na trávení ať zase můžeme jíst. Vydali jsme se na můj povel směr jedno místo, které jsem měla vyhlédlé. Naprosto nečekaně to místo byla vojenská nemocnice, ale bylo to fajn, bavili jsme se, fotili, vysedávali a obdivovali samotné místo. Po téhle celkem vyčerpávající cestě se naše (moje) chutě dožadovaly dalšího nášupu. Na řadě byla bistrá káva, kde jsem svůj nenasytný žaludek naplnila cheesecakem a zamilovala si ty jejich krásné hrníčky. Teď by si asi normální člověk řekl, že jsme jeli domů. Ehm, omyl, ne nejeli. Následoval Jazz clu, který nás absolutně oslnil a dostal, včetně jejich domácích chipsů a interiéru. Ne, ještě pořád není konec, naše kroky zamířili na předposlední místo a to do ultra cool "špagetárny" pro take away špagety (ty jsme pak pěkně vidlácky snědli na nádraží, ale ještě mezitím nastala asi nevtipnější zastávka pro dorty v cukrárně, avšak díky něčí nehodě pro nás byla naprosto bizardní a smíchy přeplněná. Následoval už jen odjezd domů, tak moc se nám nechtělo.
Tímto bych chtěla poděkovat nejlepším kamarádkám a mému příteli (že to s náma vydržel). Bylo to naprosto skvělé, naplňující, obyčejně neobyčejné. Můžu říct, že je to další díl skládačky na kterou budu s láskou vzpomínat a těšit se na další zážitky.