Sunday, March 29, 2015

Lover of the light.

Dlouho jsem se neozvala z prostých důvodů, času na klidné napsání článku je pořád málo. Před pár týdny jsem začala dělat ridičák, snažím se aby se ze mě ve škole nestal úplná odpad, trávím čas venku, tancuju, vařím trénuju, šermuju, chodím na rozličné akce a občas si odskočím i na táborovou schůzi. To všechno jsou věci, které mám ráda a nebo mě čekají a těším se na ně, každopádně se teď tak trochu ohlédneme pár týdnů zpátky. 
Měli jsme jarní prázdniny a tak nám bylo líto sedět doma na zadku (kdo by taky chtěl?). Proto jsme naplánovali naprosto spontánní trip do Brna, pak jsme snížili nároky a volba padla na Olomouc. Jelikož je to město, které celkem znám tak to byla o něco menší zábava se ztrácením. Po smíchy probrečené jízdě vlakem jsme se úspěšně vymotali z nádraží a pokračovali směr centrum. Prolezli pár antiků a brousili si zuby na první jídla. Výběr padl na Café Sant Angelo kde jsme ochutnali chai a karamelovo ořechový koláč, dokázala bych jich sníst hromady. Po snídaňce jsme pokračovali směrem na náměstí a už už mysleli na oběd. Na ten jsme zaběhli do nepálské restaurace a bohatě se najedli indicko nepálské kuchyně, byl to fakt foodgasm myslela jsem, že z toho jídla umřu, ach. Po tom všem následovala procházka, něco jako volno na trávení ať zase můžeme jíst. Vydali jsme se na můj povel směr jedno místo, které jsem měla vyhlédlé. Naprosto nečekaně to místo byla vojenská nemocnice, ale bylo to fajn, bavili jsme se, fotili, vysedávali a obdivovali samotné místo. Po téhle celkem vyčerpávající cestě se naše (moje) chutě dožadovaly dalšího nášupu. Na řadě byla bistrá káva, kde jsem svůj nenasytný žaludek naplnila cheesecakem a zamilovala si ty jejich krásné hrníčky. Teď by si asi normální člověk řekl, že jsme jeli domů. Ehm, omyl, ne nejeli. Následoval Jazz clu, který nás absolutně oslnil a dostal, včetně jejich domácích chipsů a interiéru. Ne, ještě pořád není konec, naše kroky zamířili na předposlední místo a to do ultra cool "špagetárny" pro take away špagety (ty jsme pak pěkně vidlácky snědli na nádraží, ale ještě mezitím nastala asi nevtipnější zastávka pro dorty v cukrárně, avšak díky něčí nehodě pro nás byla naprosto bizardní a smíchy přeplněná. Následoval už jen odjezd domů, tak moc se nám nechtělo.
Tímto bych chtěla poděkovat nejlepším kamarádkám a mému příteli (že to s náma vydržel). Bylo to naprosto skvělé, naplňující, obyčejně neobyčejné. Můžu říct, že je to další díl skládačky na kterou budu s láskou vzpomínat a těšit se na další zážitky.

Friday, March 13, 2015

I will wait.

Mám (ještě pořád) jarní prázdniny (uf, snad se jim tak říká). Pár týdnů před tím jsem si říkala, že je prostě nutné něco zažít, cokoli. Věděla jsem, že na hory nepojedeme, na to už je přece jen pozdě a tak jsem plánovala a přemýšlela. A co je vlastně nového? Udělali jsme si v pondělí výlet do Olomouce, článek už čeká za rohem, lyžovali jsme a v neposlední řadě jeli na Slovensko (a pak jsem si ještě ostříhala vlasy, ale ne moc). Vzhledem k tomu, že můj vztah k přírodě je víc, než kladný, tak jsem se třásla na nějaký takový den. Díky tomu, že bydlíme skoro u hranic se Slovenskem, tak jsme se rozhodli pro Čachtický hrad, protože tyhle záhadné věci jsou prostě přitažlivé. Po cestě nahoru jsme stihli prolézt nějakou opuštěnou oblast, na kterou pak došlo i v závěru sestupu dolů, taky jsme snědli polovinu svých zásob a trochu promrzli. Nahoře to bylo prostě dech beroucí. Tyhle výhledy jsou prostě mě asi nejvíc a když mě někdo vezme na takové místo jsem okouzlená, teď tomu nebylo jinak. Trvalo nám to přes hodinu, upřímně možná i dvě, než jsme celou zříceninu a všechny zákoutí prolezli. Následovně jsem si připadala jako obrovský pohybující se kus ledu obalený v hromadě různých vrstev (cituju:"Peťa po dvou dětech"). Cestu zpátky jsme takticky volili jinou a tak jsme se ztratili (jen tak trochu), prolezli několika keři a vylezli znova na již zmiňovaném místě, které jsme obhlíželi už na začátku. Všechno to zakončily sýrové křupky. Díky za takové dny, možná je to obyčejné, ale jen pro ty co to kouzlo v takových zážitcích neumí najít. 

Saturday, March 7, 2015

Naive.

Plesové měsíce nám definitivně skončily a tak mám o víkendu konečně chvíli času. Únor, první měsíc nového pololetí je ohledně školy jako jeden velký špatný sen, které nechce skončit. Moje večery vypadají pokaždé stejně a dlouze, školní výsledky za to bídně. Což se odráží na mojí náladě, ještě větší únava a nekonečné nestíhačky všeho možného. Za poslední týdny jsem zažila několik perfektních plesů. Z toho jeden jsme s Ábi tak nějak všemožně organizovaly. Bylo to pro mě docela úsměvné, minulý rok jsem se tam objevila jako nová tvář a nikoho neznala, tento rok jsem na začátku plesu před všemi stála a vítala je na našem třetím plese. Jsem plná dojmů a zážitků, protože všechny tyhle akce vyrovnávají to špatné okolo. Momentálně nám začaly jarní prázdniny, je to ultra super, ale nikam na moc dlouho nejedu. Plánujeme výletovat a fotit, jíst a válet se, a nejspíš i vůbec nic nedělat. (A vlastně i něco dělat do školy). Včera jsme oslavily další osmnáctiny a ty moje se strašně rychle blíží, už ani ne měsíc, bude to prostě skvělé a veselé!