Friday, October 17, 2014

Sweet Child O' Mine.

 Shodou okolností se zase pozastavuju nad hromadou věcí. Občas si říkám jak by bylo milé si všechno zapisovat, ale nikdy to nedělám, nedokážu snést tu představu číst si něco co jsem napsala znova. Nikdy nečtu články co píšu a neopravuju chyby, nejspíš by to ztratilo tu pointu, která je nejdůležitější. Nedávno jsem měla hromadu času (vážně?) a taky plno světla v pokoji, hezkého světla, úplně vybízelo k focení. Objekt byl jasný od začátku, ale to co z toho vyleze nikoli. Každý den si říkám jak moc si času si na focení vyčlením, jak moc času na běhání si vyčlením a jak budu kreslit a malovat, jasně. Fotím sebe v rozestavěném pokoji, běhám jednou za měsíc a kreslím když jsem nemocná. O víkendu bych strašně ráda někam vyrazila úplně kamkoli, hodně fotila, procházela se lesem, válela se v trávě a ideálně ne sama, na to až moc ráda mluvím. Večer si rozbalím všechny návrhy, přenesu je na látku za doprovodu všemožných skladeb minimálně 15 let starých. Potom možná něco "malého" sním. A běh? Ten nechám radši na jindy.
Jednoznačná myšlenka týdne. Jak poznáte, že děláte věci dobře? Chodíte domů pozdě, všechno vás bolí a na tváři máte možná až moc ustrnulý úsměv. Pro vysvětlení druhá část věty se týká aktivity fyzické, část poslední té psychické a ta první je ideálně spojení obou.

Friday, October 10, 2014

Nobody to love.

Slova pro dnešní příspěvek budou strohá, jelikož jsem se k minulému příspěvku dostatečně vyřádila. Čeká vás asi jeden z nejdelších postů, popisuje září, nádherné září. Zase se toho stalo tolik a tak se můžete na všechny momenty podívat na fotkách včetně trefných popisků. Na mě už se směje další páteční večer se skvělou společností, víkendové závody a setkání. Mám se skvěle a doufám, že to takhle půjde pořád dál a dál. Co vy a vaše září?

Monday, October 6, 2014

It does get better.

Kam utíkám kdy mě bolí víc, než celé tělo? Už dlouho vím, že člověk dokáže zvládnout víc, než by si kdy myslel. S tím vším jsem bojovala už před pár lety a úspěšně vyhrála. Stal se ze mě postupně jiný člověk a povahově i myšlenkově jsem se posunula. Snažím se nahlédnout co nejdál do paměti, přemýšlím nad tím kdy jsem se naposled o víkendu válela doma, snad někdy na začátku prázdnin. Avšak i když se sebe víc snažíte jednou vás to sebere, potřebujete se zastavit a počkat, alespoň chvíli. Každý den žiju naplno, stíhám hromady a hromady věcí, nic neodmítám. Často jsem v minulosti litovala příležitostí, které jsem promrhala. Ale co když už nemůžete? Je to podzim, který ze mě vysává všechnu energii nebo si to dělám zbytečně těžké? Pár týdnů zpátky jsem se zastavila a začala znovu přemýšlet nad tím co dělám, hlavně jestli je to správně. Pamatuju si okamžiky kdy jsem z jednoho objetí cítila všechnu sílu, z pár slov jsem si postavila svět, který se s fouknutím zhroutí. Přesně tohle je moje nejmilovanější místo, dokázala bych trávit hodiny a hodiny sezením v trávě. I když jsem byla po víkendu tak mrtvá, že bych nejradši začala hibernovat v posteli, ráno jsem vstala a vyrazila si dát několik kilometrů. Nazula jsem ty nejšpinavější boty z minulého víkendu, vytahané kalhoty, mikinu a tu nejmodřejší sportovní bundu ze skříně. Můj život už není o tom jak vypadám zvenku. Čeká mě poslední nedospělý půl rok, přesně od dnešního dne a k tomu se snažím zformulovat myšlenku jak moc je vlastně jakákoli láska důležitá.