Monday, June 29, 2015

Stubborn love.

Dneska večer vám budu zase něco povídat. Je tomu už určitě víc jak měsíc co jsem radostně vyprávěla své zážitky z Budapešti. Teď to bude vypadat asi o poznání jinak, ale i tak si troufám říct, že za tu dobu jsem stihla plno věcí a ještě k tomu všemu úspěšně ukončila třeťák (a že to teď na poslední chvíli dalo zabrat). Pojďme na to!
Hned ze začátku jsem se zbavila sádry. Moje ruka byla jako tužší želé a cokoli s ní udělat bylo víc, než vtipné a tak jsme spolu pár dní bojovali. Úspěšně. Ale ještě se "sádříkem" jsem absolvovala další Brodění kde náš tým posunul svůj level. Minulý rok jsme dřeli bídu s nouzí, mrzli, chodili, běhali a tento rok se spíš zapotili a s poklidem dorazili do cíle. A to třetí místo bylo slíznutí šlehačky z cupcaku. Následoval Majáles, který byl tento rok v naší režii. Ani nemůžu uvěřit jak rychle to všechno utíká. Moje oblečení nebylo ráno schopné ani odlepit se od kůže a vlasy se pivní sprchou dostaly do nerozdělatelného drdolu. Kostýmy byly působivé a majáles dostal svou pozornost i v mé závěrečné slohové fejetonové práci. Mezitím vším jsem seděla doma nad sešity a v Ipodu schraňovala všemožně ofocené zápisy (abych si procvičila tu zlomenou pravačku), vtipkuju, ale bylo to potřeba, možná i proto ten konec roku teď tak nehezky drhnul. Napsala jsem desítky písemek, poslední testy z fyziky, matematiky, biologie, zeměpisu, dějepisu a chemie v mém životě, utřela poslední kapky potu způsobené prokrastinací v neodstranitelné podobě. Avšak přes to všechno jsem potřebovala útect, jen na pár dní. Našla jsem další oblíbené místo, nic nemusela a mohla de fakto všechno. Nosit jednu košili čtyři dny, ráno snídat venku, střílet vzduchovkou do lednice, na večeři si grilovat tofu, nekonečně se válet, ležet jen tak v trávě a pozorovat západy slunce. Po návratu jsem opakovala již ověřenou variantu pro úspěšné zvládání stresu. V první řadě utvořit bordel, nachystat jídlo, napéct, neumývat si vlasy (tak týden bude stačit), nosit jen to nejdivnější oblečení, po večerech cárat do kuchyně, uklízet a pár hodin vám pak zůstane i na to učení. A když to všechno skončilo? Začaly jsme s přípravami na vodák, ve velkém jak jinak. Přece nebudeme mít ten nejmenší stan, budeme královny. Už při spatření dvou obrovských pytlů mi naskakovaly všechny ty veselé historky typu: jak tohle dostaneme do autobusu? jak to postavíme? jak to bude držet? a jak to dáme zase zpět? Přežily jsme to. Osmihodinové cesty nám pomohl překonat spánek, hlad fazole v plechovce, nedostatek toaletního papíru naše jediná rolka, zimu naše kufry plné roláků a zateplených bund, večery víno v petflaškách. Po vodáku jsem se pečlivě učila na zkoušky z autoškoly a drtila všemožné a nemožné testy, ty šly, druhá polovina už tak veselá nebyla a tak si to ve čtvrtek zopakuju. Následovaly nůžky, vlasy šly nekompromisně dolů a další den nos, ten zůstal. Konečně mám ten bordel na ksichtu. 
Tím jsem vycucla alespoň ty události, které červen a konec května dokonale charakterizují. Teď už mě čekají dva měsíce pracovních a táborových zábavností, to je slovo nakonec!

Wednesday, May 20, 2015

Roadtrip Mikulov-Vídeň-Budapešť.

Jako úvodní slova jsem si připravila malé nastínění událostí. Jak už jsem psala v minulém příspěvku nesmrtelná nejsem, aneb jak jsem zjistila, že mám zlomenou kůstku v zápěstí. Jednoduše chirurgie řeší vše a tak jsem odjela do Budapešti se sádrou na pravé ruce a bylo to...dechberoucí. Pojďte se mnou na to.
Jely jsme autem jako vetší skupina, proto ten roatrip (mamka, teta a dvě Američanky). Ve čtvrtek večer jsme vyjely z Brna vstříc novým zážitkům přímo do Mikulova. Vybraly jsme ho jako "mezi zastávku", protože přece jenom ubytování ve Vídni. Bylo to nejlepší rozhodnutí. Po cestě jsme se ztratily (jak jinak) a nasmály se při projíždění malých uliček plných aut. Po tom co jsme se ubytovaly nás čekala večeře a víno. Kdo mě zná tak prostě víno. Měly jsme štěstí, že na nás byly hodní a tak jsme byly pozvány do vinného sklípku s živou hudbou, vínem a uplně úžasnou atmosférou. Bylo to jednoduše víc, než okouzlující a pozorovat po půlnoci celou tu krajinu a ráno se do ní budit, nepopsatelné. A tak jsem ráno po šesté vstala, abych si část prošla a vyfotila. Už tady na začátku byly moje choutky po zážitcích ukojeny. Nedalo se nic dělat a my jsme pokračovaly dál, vstříc očekávání.
Vídeň, aneb naše další zastávka. Bylo velké horko, spíš vedro a mě teklo z pod sádry, ale ani tohle mě neodradilo od pokračování. První zastávka byl Kunst Haus, Hundertwasser. Něco co musíte povinně vidět a zažít. Prohlížela bych si jeho modely donekonečna, něco tak fascinujícího jsem hodně dlouho neviděla, takže jednoznačně must go ve Vídni. Jinak jsem zvládly klasickou turistickou trasu, bohužel v tomhle neshledávám Vídeň pro mě atraktivní, ale měly jsme úžasná, fakt úžasné japonské jídlo a zmrzlinu, ne japonskou. A mohlo se jet dál!
Budapešť, konečně. Když odečteme to zdržení ze začátku kdy naše GPSka neodhadla oblast bylo to docela hladké. Přijeď do velkého města v noci je vždycky to nejkrásnější přivítání, stejně jako u Paříže. S ubytováním nám to trošku drhlo a tak jsem se po návštěvě první hospůdko kavárny spřátelila s nejmilejším majitelem, což mi dodalo sílu dál hledat. Po nějaké době (asi tak 1h a víc) jsme to našly (hellyea), ale tady už to s tím večerem moc neplatí, bylo to docela děsivé avšak po prvním vstupu okouzlující s výhledem na parlament a okolí Dunaje. Hned první noc jsme prozkoumaly celou oblast a naprosto unavené šly spát. Ráno nás přivítalo slunce a okouzlující výhled podruhé. Snídaně v jedné malé kavárně, procházení ulic v druhé části, než jsme bydlely a nákup v Lush (to bylo uplně nepopsatelných 45min). Prohlídka parlamentu, to musíte. Jsem už tady mi dochází slova a to píšu a mluvím moc ráda. Po prohlídce nejlepší falafel v humus baru, doporučuju, po celém městě je jich tak 5, skvělá a levná varianta oběda. Dál jsme prošly půlku města, zašly na víno, pivo, limonády a pokračovaly na Margaretin ostrov a do Barako kavárny na nejlepší kávu v Budapěšti. Rychle domů, protože nás čeká Suzie s jejím pop upem. To byl naprosto skvělý nápad. Maďarské jídlo, u nich doma, povídání o jídle, o nás, o rozdílech a po rozloučení procházka noční Budapeští a další víno. nasávání všech krás, protože to byla poslední noc, druhá a poslední. Ráno jsme se vydaly na trhy do Szimply, ok tak teprve tohle je nepopsatelný zážitek. Cestou navštívily nejúžasnější Mozaik kafé a viděly plno ruin barů a vintage shopů. Zpět k trhům. To je to co musíte vidět, čerstvé, domácí, cenové přístupné v nejkouzelnějím prostoru. To tomhle už zbýval jen návrat.

Jsem vděčná za další zážitek, obrovský a nesmazatelný. Připojte klidně svoje zážitky, nebo svoje dojmy z mých fotek a slov. Kam byste rádi jeli, co byste rádi viděli. Mám zase další energii a tak to třeba přinese blogu další energii. Čeká mě tolik veselých zážitků, to vím už teď.

Friday, May 1, 2015

Nothing to win and nothing left to lose.

Občas jsou tady chvíle kdy máte pocit, že kopnout do krabice je málo (jen tak pro úlevu, znáte to, a přitom si nejlíp minimálně skopnout palec). Pak do té krabice ani nekopnete a přijde něco tak neobyčejného, že chcete aby to nikdy neskončilo, občas se vám chce brečet štěstím. Pocity a emoce jsou úžasné, ale ještě úžasnější je celá ta pomíjivost. K takové myšlence mě dovedl film, který jsem nedávno viděla a o to se ráda podělím. 

Všichni co mě znají ví, že nad vším ráda a občas i s obrovským zapálením nad vším přemýšlím (dokážu to i dost přehnat). Imaginárně jsem se otočila zpátky a dívala se na své dětství a na to co pominulo, co mi z těch chvílí zůstalo až doteď. Posunula jsem se o pár let dál, i když nevylučuju, že když jsme s jednou z mých nejlepších kamarádek chytaly žížaly a housenky, že jsme myslely na to jak jednou budeme sedět ve stejné lavici ve škole a jíst si navzájem svačiny. Přišly další chvíle, které si už pamatuju. Přesně v té době kdy jsme hrály hry v mezipatře paneláku (byla to taková ta hra kdy vám ten druhý z různých potravin vymyslí tu největší pochutinku), to  jsem měla ten pocit, nedokázala jsem si představit, že se to rozpadne, že poznám někoho jiného. Naslibovaly jsme si hory doly, ale ty chvíle a pocity byly pryč, asi tak jako když odfouknete zrnka cukru ze stolu po tom co jste dopekli. Stejně tak nastala další etapa z které mám tolik silných vzpomínek a vtipných zážitků. Nikdy se mi z hlavy nevymaže kuře na mandarinkovém kompotu, spálené popcorny vyhozené z okna a "týnkovské" akce, v té době jsem si připadala vážně nesmrtelně a drsně, daleko víc, než když jsem si o pár let později koupila nelegálně alkohol. Chvíle nesmrtelnosti jsou už taky pryč, držely se mě no, do včerejška, ale o tom později. můj mozek by rád dál pokračoval, hrozně rád generuje všechny zlomové chvíle, ale i nezapomenutelné zážitky. Tím vším jsem chtěla jen naznačit, že i když některé pocity pominou pořád dělejte tak, aby jste si pak na ty chvíle s láskou a slzama smíchu vzpomenuli. 

Jinak se mám skvěle. Před měsícem mi bylo 18, takže už jsem velká holka. Dostala jsem tolik dechberoucích přání, dárků a všeho co jsem ani nečekala. Už se blížím ke konci autoškoly, tak snad brzo budu zase o něco víc nezávislá. Stihla jsem plno různých akcí, plno výletů, nákupů, nicnedělání, šití a učení. V jistých chvílích mi už tuhnul mozek. A poslední veselá neveselost, neodkládejte úrazy a bolest, pak se taky klidně může stát, že vám na chirurgii oznámí, že vaše ruka byla před měsícem asi zlomená. A tak skončil i můj pocit nesmrtelnosti.

Jako poslední část bych chtěla poděkovat všem lidem, které okolo sebe mám, díky, kterým se cítím neobyčejně. A tak jsem tady. Usměvavá, divná, černobílá, barevná, přemýšlející a možná i trochu polámaná.