Monday, April 25, 2016

The power of words.

 Pár týdnů jsem se neozvala. Z jednoduchého důvodu, neměla bych vám co předat. Většina mých dnů byla velmi nezáživná, plná poběhování po rehabilitacích střídavě se školou a návštěva nemocnice můj poslední měsíc střední školy vyšperkovala.

Avšak, nechci být negativní. Sem na blog chodím právě z opačných důvodů a to předat něco hodnotného, pozitivního, veselého. Upřímně z většiny komentářů, které jsem u minulého článku četla jsem nemohla popadnout dech. Pro mě je to občas něco jako sen, nemůžu uvěřit, že někdo tak obyčejný jako já může někomu tak změnit pohled na svět. Stejně tak jak se to má naopak. Zrovna minulý týden jsem si zkoušela maturitní test z angličtiny a část reading měla nadpis "The Power of Words". Utkvělo mi to v paměti právě pro účely dnešního článku.

Vždycky, už od malička jsem byla nadšenec do čtení, přečetla jsem často to co jsem kde viděla ležet a milovala jsem naši domácí knihovnu. Když jsem ještě neuměla číst vybírala jsem zrakem, teda spíš barevných citem. Rudá látková vazba se zlatým písmem, vyjímala se mezi knihami stejně tak jako se vyjímal a vyjímá můj vkus. Tenkrát jsem ji otvírala, hladívala zevnitř i zvenku a snažila se číst. Přešlo pár let a já jsem si na ni zčistajasna vzpomněla, ani nevíte jak krásné bylo zjistit co se vlastně skrývá pod tou vyzývavou vazbou. Znova jsem se cítila jako malá blonďatá Peťa.

Čtení pro mě bylo pokaždé útěkem z reality, kterou jsem jako snílek nikdy neměla ráda. Často jsem po přečtení přemýšlela, popouštěla uzdu fantazii a snila. Přistihla jsem se, že to dělám doteď. Povinná četba pro mě nebyla utrpení, jako pro mnohé z mých vrstevníků, ale spíš takový návrat k mému mladšímu já i impuls pro mé budoucí já. To je pro mě to nejkouzelnější.

Síla slov je neuvěřitelná, Když si uvědomíte jak vám může pár zpočátku prapodivných slov v docela malé opotřebované knize změní pohled na věc, nebo když vám jen někdo blízký třeba napíše nonsensovou básničku a ta vás pobaví. Je to všude kolem nás a to mě neuvěřitelně baví!

Thursday, March 17, 2016

Looking for summer.

Než začnu cokoli vyprávět, chtěla bych vám poděkovat. Ani jsem nečekala, že můj spontánní článek s lehce maturitním podtextem se dočká tolika komentářů. Upřímně, četla jsem si je pořád dokola. Zamyslela jsem se, pousmála a dokonce se v plno věcech viděla. Já se vlastně maturity nebojím, nebo ne nijak zvlášť. Vím, že nebudu řešit žádné matematické příklady, které mi kolikrát připadají jako raketová věda. I když nikdy neříkej nikdy. Mám ze sebe daleko lepší pocit, jelikož plno práce je za mnou a momentálně se chystám se chystat (takové dvojté spojení, to zní jako promakaná prokrastinace) na přijímačky na VŠ. Tím chci říct, že se vlastně víc a víc těším, protože to pro mě bude v mnoha směrech splněný sen.
Vaše reakce a zkušenosti, to je to nejlepší. Na to se totiž těším nejvíc ze všeho a po publikování článku nervózně aktualizuju a s jiskřičkami v očích každý pročítám. Děkuju, že tady jste se mnou celou dobu, že se mnou procházíte dnes už pětiletou cestu. 
Nový měsíc, nová rozhodnutí, nové zážitky a tak trochu další nové já. Momentálně si dávám detox od sociálních sítí, i kvůli maturitě, ale i proto, že mě zajímá jaké je to bez nich. Jaké? Úplně jiné, že jsem očekávala. Mám víc času na školu, na lidi ve svém okolí a nic mě nenutí se cítit špatně nebo se porovnávat. V tom vidím největší plus, jelikož když jsem kdekoli cokoli viděla, byla jsem tak trochu bezděky donucena svým mozkem srovnávat. Teď se mě to absolutně nedotýká. Cítím se šťastnější. 
Hádejte co? Zase jsem zrzavá hlavička, jak říká má kamarádka. Je to taková roztomilá náhoda, jelikož mi právě hraje přes Spotify písnička od Britney Spears-Ooops, I I Did It Again. Také jsem dokončila svou maturitní práci do výtvarky, sepsala všechny maturitní otázky a s kuráží dočítám poslední kousky do pomyslné sbírky povinné četby. Mezitím vším jezdím na rozhledny v noci, odpoledne se válím s kočičkama nebo se brodím v blátě na poli a fotím (fotíme) tyhle kouzelné momentky.
A ve volných chvílích? Pročítám blog. Dívám se na sebe s obrovským úsměvem, protože teď zpětně se tak trochu obdivuju (narciiiiis). Jak jsem dřív fotila outfity a krmila blog šťavnatými články. Doufám, že se mi to podaří zase vrátit. Chtěla bych do tohohle světa zasahovat častěji, Dělit se o drobné radosti, které v mém životě převládají (bohužel, bohudík), protože zatím jsem nenarazila na žádný zlatý důl. Snad o prázdninách narazím (smích).

Thursday, February 25, 2016

Something new is coming for us.

Občas nevyjde všechno podle vašich představ nebo je to přinejmenším o pořádnou dávku složitější, než jste si vysnili.
V posledním týdnech začíná jít čím dál víc do tuhého. Můj rok začal stejně jako skončil. Nekonečným učením, školou, honbou za úspěchem. Neutuchající touha si  něco dokázat. Když zavzpomínám, tak jsem si jistá, že tohle ve mě probudilo až naše gymnázium a drží se to už pěkných osm let.
Když jsem v páté třídě psala  přijímací testy jako krátkovlasá školačka s čelenkou v hlavě a širokým, avšak křivozubým úsměvem od ucha k uchu, nevěděla jsem, dokonce ani netušila co všechno se se mnou stane. Prvních pár let, respektive tak pět jsem měla docela na háku. Písemky a zkoušení mi probíhaly na stole jako na běžících páse a já jsem mimo ně stíhala plno svých oblíbených aktivit. Ve druháku už jsem začínala mít jisté potíže, ale ty jsem vždy překlenula, kupodivu nechtělo to ani velkou snahu. Doopravdy do tuhého začalo jít až tak před rokem. To jsem sedávala pravidelně od pololetí každé odpoledne doma a snažila se vymyslet plán, který mě na druhý den spasí. Přeloženo, snažila jsem se učit. Můj pokoj se změnil v obrovskou černou díru, moje aktivity se zmenšily na nulu, i díky mé zlomené ruce a v hlavě jsem měla obrovský technickohumanitní nepořádek.Prázdniny utekly jako 5minutová cesta do školy. Při slovech maturita na začátku roku jsem měla pocit jakoby byl můj osud zpečetěn. Věřte nebo ne, ale v tu chvíli ještě nebyl. Zpečetila jsem si ho až tak někdy krátce na podzim. Od určité doby totiž nežiju sama se sebou, žije se mnou i někdo kdo si říká stres a občas nás navštíví i strach. Při té příležitosti se všechno ještě tak stokrát znásobí. 
Momentálně mám hodně ráda čokoládu, teplou postel a výlety do přírody. Nesnáším své pouzdro, 5kg složky papírů a otázku:"Kam půjdeš na VŠ?". Taky si dávám sociální pauzu, teda pauzu od sociálních sítí, hodně se učím, málo mluvím, 80% času trávím doma a když od toho odečtete 10% procent, no tak asi tak nějak jsem pořád unavená. abych navázala na počáteční slovo tohoto odstavce, tak momentálně mám i různé myšlenky. Čeká nás spousta nových rozhodnutí, ale pro ujištění, že jsou správná nám už spousta času nezbývá. A tak bych ráda nakonec použila větu, kterou říká moje kamarádka:"Jak mám být schopná začít nový život, když ten starý jsem ještě nestihla ukončit."

Tím bych chtěla říct jen jediné. (Ok, možná taky ne.)
Do maturity zbývá 2,1 měsíce, 66 dní, 1584h, 95 040min.