Friday, July 24, 2015

Do I wanna know.

Znáte ten pocit kdy se vám věci drolí v rukou jako droždí při pečení? Přesně tohle je můj momentální problém. Výčet mých unikátních neúspěchů bych nejspíš spočítala na rukou jen stěží, možná když se vcucnou dva do jednoho velkého, tak by to šlo. Pro mě je víc, než typické, že před takovými věcmi s chutí utíkám, odkládám, dělám, že nejsou, však to znáte. Poté se dostáváte do stádia kdy se to všechno shrne na jednu velkou hromadu bordelu odkud nemůžete vytáhnout tu důležitou myšlenku a splnit ji činem. Mé dny následovně vypadají jako neorganizovaná spontánní akce, ty jsou sice nejlepší, ale ne několik týdnů za sebou. A tak to teď všechno sbírám a dávám na pomyslné komínky, takové ty co  máme všichni ve skříni první den po úklidu. A teď rychle pryč, situace nastíněna. Docela mě mrzí, že tenhle rok není takový jako ten minulý, ale jak se říká jaký si to uděláš...
Uběhl první týden prázdnin, který pro mě byl naprostým zmatkem. Stihla jsem neudělat autoškolu (tu jsem stihla neudělat potom ještě jednou), taky navštívit víc doktorů jako ne za celý rok, zařídit si potravinářský průkaz, pár rozdaných žádostí o brigádu, zhubla jsem 4 kg za týden a s naprostým vyčerpáním den před odjezdem na tábor balila poslední zbytky věcí do krosny. Ve dvě ráno jsem vítězoslavně zavázala poslední pytel a přepnula na svůj mód se jménem ignorace, protože jsem konečně utíkala na dlouhých 17 dní pryč, doslova. 
Ve chvíli kdy jsme se v pátek odpoledne sešli jsem zapomněla, že existuje něco jako ridičák, práce nebo snad nesplněné povinnosti. Rozhodně to byl jeden z nejlepší zážitků v mém životě. Nebylo mi smutno absolutně po ničem. Mobil i IPod se mi vybili už o víkendu, na latrínách byla daleko větší zábava,než na záchodech a spaní ve stanu se stalo zážitkem jakmile jsme se nemohly vlézt do spacáku ve všech těch vrstvách. Nepamatuju si moc míst kde by mi bylo takhle dobře, kde by moje snídaně čítala pět rohlíků, oběd dvě přidání, na svačinu se pobít o zbylé jogurty a na večeři si ulovit co největší porci. Vtipkuju, samozřejmě mě neoslnilo jídlo, ehm jídlo? Ne. Mé táborové zkušenosti nevedly moc daleko a proto když se na nás v pondělí ráno vyřítily děti nebudu popírat, že jsem v sobě držela něco co se dá nazvat strachem. Avšak opak se stal pravdou, jak bývá zvykem a někteří si mě i oblíbily, což není vůbec častý jev. Právě tahle část mě obohatila o nové a neopakovatelné vzpomínky. Napadá mě dalších pár poznatků. Gumáky jsou ultra super věc, protože si je ráno před rozcvičkou rychlostí blesku nazujete a to znamená spánek navíc. Pytel na kvas je super, protože tam můžete celé dva týdny vrstvit všechen smrad. S mravenci ve spacáku je veselo. Sprchování na louce u cesty vám zaručí obrovitánský záchvat smíchu ve chvíli kdy okolo projde pár se psem, vy se prostě můžete utlouct, protože je to jednoduše neobyčejné. Ono je to prostě strašně těžké shrnout tolik myšlenek do úhledného balíčku když každá je jinak krásná. Avšak kdyby se mi to podařilo pojmenovala bych ho "nepřeberná pokušení".
Tím skončili moje prázdniny. Další myšlenky a zážitky si zatím nechám pro sebe, ono je občas lepší počkat až vychladnou a následovně přijde jejich čas. To si často říkám i u toho když se do sebe snažím nacpat kus právě upečeného koláče.

Monday, June 29, 2015

Stubborn love.

Dneska večer vám budu zase něco povídat. Je tomu už určitě víc jak měsíc co jsem radostně vyprávěla své zážitky z Budapešti. Teď to bude vypadat asi o poznání jinak, ale i tak si troufám říct, že za tu dobu jsem stihla plno věcí a ještě k tomu všemu úspěšně ukončila třeťák (a že to teď na poslední chvíli dalo zabrat). Pojďme na to!
Hned ze začátku jsem se zbavila sádry. Moje ruka byla jako tužší želé a cokoli s ní udělat bylo víc, než vtipné a tak jsme spolu pár dní bojovali. Úspěšně. Ale ještě se "sádříkem" jsem absolvovala další Brodění kde náš tým posunul svůj level. Minulý rok jsme dřeli bídu s nouzí, mrzli, chodili, běhali a tento rok se spíš zapotili a s poklidem dorazili do cíle. A to třetí místo bylo slíznutí šlehačky z cupcaku. Následoval Majáles, který byl tento rok v naší režii. Ani nemůžu uvěřit jak rychle to všechno utíká. Moje oblečení nebylo ráno schopné ani odlepit se od kůže a vlasy se pivní sprchou dostaly do nerozdělatelného drdolu. Kostýmy byly působivé a majáles dostal svou pozornost i v mé závěrečné slohové fejetonové práci. Mezitím vším jsem seděla doma nad sešity a v Ipodu schraňovala všemožně ofocené zápisy (abych si procvičila tu zlomenou pravačku), vtipkuju, ale bylo to potřeba, možná i proto ten konec roku teď tak nehezky drhnul. Napsala jsem desítky písemek, poslední testy z fyziky, matematiky, biologie, zeměpisu, dějepisu a chemie v mém životě, utřela poslední kapky potu způsobené prokrastinací v neodstranitelné podobě. Avšak přes to všechno jsem potřebovala útect, jen na pár dní. Našla jsem další oblíbené místo, nic nemusela a mohla de fakto všechno. Nosit jednu košili čtyři dny, ráno snídat venku, střílet vzduchovkou do lednice, na večeři si grilovat tofu, nekonečně se válet, ležet jen tak v trávě a pozorovat západy slunce. Po návratu jsem opakovala již ověřenou variantu pro úspěšné zvládání stresu. V první řadě utvořit bordel, nachystat jídlo, napéct, neumývat si vlasy (tak týden bude stačit), nosit jen to nejdivnější oblečení, po večerech cárat do kuchyně, uklízet a pár hodin vám pak zůstane i na to učení. A když to všechno skončilo? Začaly jsme s přípravami na vodák, ve velkém jak jinak. Přece nebudeme mít ten nejmenší stan, budeme královny. Už při spatření dvou obrovských pytlů mi naskakovaly všechny ty veselé historky typu: jak tohle dostaneme do autobusu? jak to postavíme? jak to bude držet? a jak to dáme zase zpět? Přežily jsme to. Osmihodinové cesty nám pomohl překonat spánek, hlad fazole v plechovce, nedostatek toaletního papíru naše jediná rolka, zimu naše kufry plné roláků a zateplených bund, večery víno v petflaškách. Po vodáku jsem se pečlivě učila na zkoušky z autoškoly a drtila všemožné a nemožné testy, ty šly, druhá polovina už tak veselá nebyla a tak si to ve čtvrtek zopakuju. Následovaly nůžky, vlasy šly nekompromisně dolů a další den nos, ten zůstal. Konečně mám ten bordel na ksichtu. 
Tím jsem vycucla alespoň ty události, které červen a konec května dokonale charakterizují. Teď už mě čekají dva měsíce pracovních a táborových zábavností, to je slovo nakonec!

Wednesday, May 20, 2015

Roadtrip Mikulov-Vídeň-Budapešť.

Jako úvodní slova jsem si připravila malé nastínění událostí. Jak už jsem psala v minulém příspěvku nesmrtelná nejsem, aneb jak jsem zjistila, že mám zlomenou kůstku v zápěstí. Jednoduše chirurgie řeší vše a tak jsem odjela do Budapešti se sádrou na pravé ruce a bylo to...dechberoucí. Pojďte se mnou na to.
Jely jsme autem jako vetší skupina, proto ten roatrip (mamka, teta a dvě Američanky). Ve čtvrtek večer jsme vyjely z Brna vstříc novým zážitkům přímo do Mikulova. Vybraly jsme ho jako "mezi zastávku", protože přece jenom ubytování ve Vídni. Bylo to nejlepší rozhodnutí. Po cestě jsme se ztratily (jak jinak) a nasmály se při projíždění malých uliček plných aut. Po tom co jsme se ubytovaly nás čekala večeře a víno. Kdo mě zná tak prostě víno. Měly jsme štěstí, že na nás byly hodní a tak jsme byly pozvány do vinného sklípku s živou hudbou, vínem a uplně úžasnou atmosférou. Bylo to jednoduše víc, než okouzlující a pozorovat po půlnoci celou tu krajinu a ráno se do ní budit, nepopsatelné. A tak jsem ráno po šesté vstala, abych si část prošla a vyfotila. Už tady na začátku byly moje choutky po zážitcích ukojeny. Nedalo se nic dělat a my jsme pokračovaly dál, vstříc očekávání.
Vídeň, aneb naše další zastávka. Bylo velké horko, spíš vedro a mě teklo z pod sádry, ale ani tohle mě neodradilo od pokračování. První zastávka byl Kunst Haus, Hundertwasser. Něco co musíte povinně vidět a zažít. Prohlížela bych si jeho modely donekonečna, něco tak fascinujícího jsem hodně dlouho neviděla, takže jednoznačně must go ve Vídni. Jinak jsem zvládly klasickou turistickou trasu, bohužel v tomhle neshledávám Vídeň pro mě atraktivní, ale měly jsme úžasná, fakt úžasné japonské jídlo a zmrzlinu, ne japonskou. A mohlo se jet dál!
Budapešť, konečně. Když odečteme to zdržení ze začátku kdy naše GPSka neodhadla oblast bylo to docela hladké. Přijeď do velkého města v noci je vždycky to nejkrásnější přivítání, stejně jako u Paříže. S ubytováním nám to trošku drhlo a tak jsem se po návštěvě první hospůdko kavárny spřátelila s nejmilejším majitelem, což mi dodalo sílu dál hledat. Po nějaké době (asi tak 1h a víc) jsme to našly (hellyea), ale tady už to s tím večerem moc neplatí, bylo to docela děsivé avšak po prvním vstupu okouzlující s výhledem na parlament a okolí Dunaje. Hned první noc jsme prozkoumaly celou oblast a naprosto unavené šly spát. Ráno nás přivítalo slunce a okouzlující výhled podruhé. Snídaně v jedné malé kavárně, procházení ulic v druhé části, než jsme bydlely a nákup v Lush (to bylo uplně nepopsatelných 45min). Prohlídka parlamentu, to musíte. Jsem už tady mi dochází slova a to píšu a mluvím moc ráda. Po prohlídce nejlepší falafel v humus baru, doporučuju, po celém městě je jich tak 5, skvělá a levná varianta oběda. Dál jsme prošly půlku města, zašly na víno, pivo, limonády a pokračovaly na Margaretin ostrov a do Barako kavárny na nejlepší kávu v Budapěšti. Rychle domů, protože nás čeká Suzie s jejím pop upem. To byl naprosto skvělý nápad. Maďarské jídlo, u nich doma, povídání o jídle, o nás, o rozdílech a po rozloučení procházka noční Budapeští a další víno. nasávání všech krás, protože to byla poslední noc, druhá a poslední. Ráno jsme se vydaly na trhy do Szimply, ok tak teprve tohle je nepopsatelný zážitek. Cestou navštívily nejúžasnější Mozaik kafé a viděly plno ruin barů a vintage shopů. Zpět k trhům. To je to co musíte vidět, čerstvé, domácí, cenové přístupné v nejkouzelnějím prostoru. To tomhle už zbýval jen návrat.

Jsem vděčná za další zážitek, obrovský a nesmazatelný. Připojte klidně svoje zážitky, nebo svoje dojmy z mých fotek a slov. Kam byste rádi jeli, co byste rádi viděli. Mám zase další energii a tak to třeba přinese blogu další energii. Čeká mě tolik veselých zážitků, to vím už teď.