Monday, August 24, 2015

Good times.

Volno je pryč, tak nějak v nedohlednu. Peťa umyla stovky kusů nádobí, vytřela stovky metrů čtverečních, nakrájela kila a kila zeleniny a oškrábala snad tunu mrkve. Ráno vstávám po osmé a vracím se domů jak žvýkačka přilepená na podrážce boty. Jdu spát. A tak nějak pořád dokola. Hádáte správně, jsem unavená, fyzicky i psychicky. Cítím se asi jako hadr na zem, přesně jako ten, kterým utírám podlahu když mi náhodou při utírání nádobí kape voda na zem. Je na mě plno bordelu, stejně jako na mě (teda spíš ve mě) a nemůžu se ho zbavit. 
Poprvé co je pro mě těžké psát pozitivně. Kdysi dávno jsem si řekla, že chci psát, ale samé hezké věci, protože vaše reakce byli ještě víc povzbudivé a já jsem v tom cítila smysl. Stejně tak chci aby v tom byl i dnes, aby v tom byla taková ta nevšední krása všedních dnů. Protože vykouzlit úsměv na tváři pouhými slovy přenesenými takhle virtuálně je podle mě jedna z nejtěžších věcí co se psaní týče. Třeba právě z prázdnin mám pár takových zážitků, které mi utkvěly v paměti. Tak se na to společně podívejme.
Nikdy nezapomenu na paní, kterou jsem potkala ve své první práci. Byla úžasná, usměvavá a tak příjemná. Zapamatovala jsem si ji právě díky tomu kouzlu jak na mě působila a při pouhé vzpomínce se usmívám, stačilo pár hodin. Pohled na rozlehlou krajinu plnou zelené. Objetí na jednom z nejvyšších míst kam jsem kdy vylezla. Natáčení na gopro kameru pod vodou tady! Setkání se Sárkou a Helenkou po půl roce. Pokaždé si uvědomuju to jak neobyčejné jsou a proč jsou jedny z nejdůležitějších lidí, které jsem kdy poznala. Sezení s Helenou o půlnoci na trávě a vaření a řízení se Sárkou, bylo to nenahraditelné. Válení se na cizí zahradě a ztracený pojem o čase, následovné pozorování západu slunce. Vínování s Danielkou, nekonečné záchvaty smíchu, nález lopuchů na stromě. Noční koupání na zavřeném koupaličti bez plavek při bouřce a naprosté tmě. Roztržení obalu kde se objevilo jablíčko, ale budu tajnůstkářka. Kdybyste mě viděli s tím připitomělým úsměvem. V neposlední řadě jsme byli skákat z mostu, teda já jen fotit. Bylo to vlastně uplně naplňující štěstím když vidíte někoho kdo má upřímnou radost,
A takhle to teď se mnou je. I když nám zbývá poslední týden pořád je tady hromada času si splnit přání, zažít cokoli neobyčejného, sebrat se a utéct aspoň na pár dní od všeho nebo se odhodlat udělat něco co už dlouho chcete. Protože teď nebo možná nikdy.

Dalešická přehrada

Friday, July 24, 2015

Do I wanna know.

Znáte ten pocit kdy se vám věci drolí v rukou jako droždí při pečení? Přesně tohle je můj momentální problém. Výčet mých unikátních neúspěchů bych nejspíš spočítala na rukou jen stěží, možná když se vcucnou dva do jednoho velkého, tak by to šlo. Pro mě je víc, než typické, že před takovými věcmi s chutí utíkám, odkládám, dělám, že nejsou, však to znáte. Poté se dostáváte do stádia kdy se to všechno shrne na jednu velkou hromadu bordelu odkud nemůžete vytáhnout tu důležitou myšlenku a splnit ji činem. Mé dny následovně vypadají jako neorganizovaná spontánní akce, ty jsou sice nejlepší, ale ne několik týdnů za sebou. A tak to teď všechno sbírám a dávám na pomyslné komínky, takové ty co  máme všichni ve skříni první den po úklidu. A teď rychle pryč, situace nastíněna. Docela mě mrzí, že tenhle rok není takový jako ten minulý, ale jak se říká jaký si to uděláš...
Uběhl první týden prázdnin, který pro mě byl naprostým zmatkem. Stihla jsem neudělat autoškolu (tu jsem stihla neudělat potom ještě jednou), taky navštívit víc doktorů jako ne za celý rok, zařídit si potravinářský průkaz, pár rozdaných žádostí o brigádu, zhubla jsem 4 kg za týden a s naprostým vyčerpáním den před odjezdem na tábor balila poslední zbytky věcí do krosny. Ve dvě ráno jsem vítězoslavně zavázala poslední pytel a přepnula na svůj mód se jménem ignorace, protože jsem konečně utíkala na dlouhých 17 dní pryč, doslova. 
Ve chvíli kdy jsme se v pátek odpoledne sešli jsem zapomněla, že existuje něco jako ridičák, práce nebo snad nesplněné povinnosti. Rozhodně to byl jeden z nejlepší zážitků v mém životě. Nebylo mi smutno absolutně po ničem. Mobil i IPod se mi vybili už o víkendu, na latrínách byla daleko větší zábava,než na záchodech a spaní ve stanu se stalo zážitkem jakmile jsme se nemohly vlézt do spacáku ve všech těch vrstvách. Nepamatuju si moc míst kde by mi bylo takhle dobře, kde by moje snídaně čítala pět rohlíků, oběd dvě přidání, na svačinu se pobít o zbylé jogurty a na večeři si ulovit co největší porci. Vtipkuju, samozřejmě mě neoslnilo jídlo, ehm jídlo? Ne. Mé táborové zkušenosti nevedly moc daleko a proto když se na nás v pondělí ráno vyřítily děti nebudu popírat, že jsem v sobě držela něco co se dá nazvat strachem. Avšak opak se stal pravdou, jak bývá zvykem a někteří si mě i oblíbily, což není vůbec častý jev. Právě tahle část mě obohatila o nové a neopakovatelné vzpomínky. Napadá mě dalších pár poznatků. Gumáky jsou ultra super věc, protože si je ráno před rozcvičkou rychlostí blesku nazujete a to znamená spánek navíc. Pytel na kvas je super, protože tam můžete celé dva týdny vrstvit všechen smrad. S mravenci ve spacáku je veselo. Sprchování na louce u cesty vám zaručí obrovitánský záchvat smíchu ve chvíli kdy okolo projde pár se psem, vy se prostě můžete utlouct, protože je to jednoduše neobyčejné. Ono je to prostě strašně těžké shrnout tolik myšlenek do úhledného balíčku když každá je jinak krásná. Avšak kdyby se mi to podařilo pojmenovala bych ho "nepřeberná pokušení".
Tím skončili moje prázdniny. Další myšlenky a zážitky si zatím nechám pro sebe, ono je občas lepší počkat až vychladnou a následovně přijde jejich čas. To si často říkám i u toho když se do sebe snažím nacpat kus právě upečeného koláče.

Monday, June 29, 2015

Stubborn love.

Dneska večer vám budu zase něco povídat. Je tomu už určitě víc jak měsíc co jsem radostně vyprávěla své zážitky z Budapešti. Teď to bude vypadat asi o poznání jinak, ale i tak si troufám říct, že za tu dobu jsem stihla plno věcí a ještě k tomu všemu úspěšně ukončila třeťák (a že to teď na poslední chvíli dalo zabrat). Pojďme na to!
Hned ze začátku jsem se zbavila sádry. Moje ruka byla jako tužší želé a cokoli s ní udělat bylo víc, než vtipné a tak jsme spolu pár dní bojovali. Úspěšně. Ale ještě se "sádříkem" jsem absolvovala další Brodění kde náš tým posunul svůj level. Minulý rok jsme dřeli bídu s nouzí, mrzli, chodili, běhali a tento rok se spíš zapotili a s poklidem dorazili do cíle. A to třetí místo bylo slíznutí šlehačky z cupcaku. Následoval Majáles, který byl tento rok v naší režii. Ani nemůžu uvěřit jak rychle to všechno utíká. Moje oblečení nebylo ráno schopné ani odlepit se od kůže a vlasy se pivní sprchou dostaly do nerozdělatelného drdolu. Kostýmy byly působivé a majáles dostal svou pozornost i v mé závěrečné slohové fejetonové práci. Mezitím vším jsem seděla doma nad sešity a v Ipodu schraňovala všemožně ofocené zápisy (abych si procvičila tu zlomenou pravačku), vtipkuju, ale bylo to potřeba, možná i proto ten konec roku teď tak nehezky drhnul. Napsala jsem desítky písemek, poslední testy z fyziky, matematiky, biologie, zeměpisu, dějepisu a chemie v mém životě, utřela poslední kapky potu způsobené prokrastinací v neodstranitelné podobě. Avšak přes to všechno jsem potřebovala útect, jen na pár dní. Našla jsem další oblíbené místo, nic nemusela a mohla de fakto všechno. Nosit jednu košili čtyři dny, ráno snídat venku, střílet vzduchovkou do lednice, na večeři si grilovat tofu, nekonečně se válet, ležet jen tak v trávě a pozorovat západy slunce. Po návratu jsem opakovala již ověřenou variantu pro úspěšné zvládání stresu. V první řadě utvořit bordel, nachystat jídlo, napéct, neumývat si vlasy (tak týden bude stačit), nosit jen to nejdivnější oblečení, po večerech cárat do kuchyně, uklízet a pár hodin vám pak zůstane i na to učení. A když to všechno skončilo? Začaly jsme s přípravami na vodák, ve velkém jak jinak. Přece nebudeme mít ten nejmenší stan, budeme královny. Už při spatření dvou obrovských pytlů mi naskakovaly všechny ty veselé historky typu: jak tohle dostaneme do autobusu? jak to postavíme? jak to bude držet? a jak to dáme zase zpět? Přežily jsme to. Osmihodinové cesty nám pomohl překonat spánek, hlad fazole v plechovce, nedostatek toaletního papíru naše jediná rolka, zimu naše kufry plné roláků a zateplených bund, večery víno v petflaškách. Po vodáku jsem se pečlivě učila na zkoušky z autoškoly a drtila všemožné a nemožné testy, ty šly, druhá polovina už tak veselá nebyla a tak si to ve čtvrtek zopakuju. Následovaly nůžky, vlasy šly nekompromisně dolů a další den nos, ten zůstal. Konečně mám ten bordel na ksichtu. 
Tím jsem vycucla alespoň ty události, které červen a konec května dokonale charakterizují. Teď už mě čekají dva měsíce pracovních a táborových zábavností, to je slovo nakonec!